Po šedesátce život mění tempo. Už neběží – dívá se vám do očí.

A najednou je jasné: počet lidí kolem vás nezaručuje ani klid, ani štěstí.

Můžete mít velkou rodinu a cítit se osaměle.

Nebo můžete mít jen pár blízkých – a cítit plnost života.

V průběhu let se do popředí dostávají jednoduché, ale skutečně důležité věci, na které se v mládí často zapomíná.

Tady jsou.

Klid mysli.

Když nemusíte nikomu nic dokazovat. Když ticho neděsí, ale léčí.

Zdraví.

Ne ideální – ale dostatečné k chůzi, dýchání a užívání si rána a večera.

Důstojnost.
Ve slovech, ve volbách, ve schopnosti říkat „ne“ bez viny.

Respekt – v první řadě k sobě samému.
Bez sebeobětování, bez života „pro všechny“, zapomínání na sebe.

Jeden nebo dva skuteční lidé.
Ti, kteří nemusí vysvětlovat, proč dnes mlčíte.

Čas pro sebe.
Žádný spěch. Žádné plány. Prostě buďte.

Vděčnost.
Za to, co bylo prožito. Za to, co bylo zažito. Za to, co je teprve před vámi.

Po 60. roce se stává jasným:

štěstí nejsou hlučné svátky ani velké společnosti.
Je to vnitřní ticho, ve kterém se cítíte dobře.

A s kterou z těchto myšlenek se nejvíce ztotožňujete?